pátek 11. února 2011

Hlíva na víně

Dneska něco veselejšího. A co je veselšího než jídlo :). Tak třeba náš včerejší oběd!
Recept na hlívu na víně jsem vykoumala z jídla v jedné Táborské restauraci, kam jsme na něj pravidelně chodili. Přestože je v pokrmu víno, podávám ho normálně dětem, je důkladně převařené takže alkoholu prosté.

Suroviny: 1/2 kg hlívy ústřičné, 1 cibule, 2 stroužky česneku, 1 lžička oregana, 2 rajské protlaky, 1 lžička cukru, 1 lžíce jemné celozrnné mouky, 1/4 litru červeného vína, 2 lžíce olivového oleje, 1 lžíce másla, sůl, voda na doředění, vařená rýže
Pár slov k surovinám. Místo celozrnné mouky můžete použít normální hladkou. U nás si na ní právě zvykáme jelikož výhledově plánujeme koupi obilného mlýnku. Červené víno používám krabicové (večer zbytek svařím), ale samozřejmě můžete použít něco lepšího. A pak je tu ta podivnost s kombinací olivového oleje a másla. To mě tuhle napadlo a u některých jídel je to vážně moc prima spolupráce ;).


Jak na to. Na olivovém oleji si rozpustím máslo a přidám na kostičky nakrájenou cibulku. Nechám ji zesklovatět a přidám drcený česnek. Chvíli to smažím spolu a pak tam nasypu na proužky nakrájenou hlívu. Není potřeba ji krájet na maličké kousky, ať je do čeho kousnout :). Hned osolím, přiklopím a nechám dusit. Hlíva pustí šťávu takže ji po deseti minutách opět odkryji a šťávu nechám vydusit. Poté zasypu moukou, promíchám a přiliji víno. Teď to chce míchat a postupně doředit vodou. V téhle fázi nasypu oregano, přidám protlaky a lžičku cukru. Pokud je omáčka moc hustá, doředím a nechám opět deset - patnáct minut vařit. Na závěr dosolím. Podávám s rýží.


Tohle jídlo se povede vždycky a navíc opravdu krásně voní. Hlíva by údajně měla být velmi zdravá houba. Hovoří se o protirakovinných účincích a dělají se z ní potravinové doplňky na podporu imunity.


A já běžím něco dělat, protože mě ještě čekají mrkvové muffiny, bramboračka a ještě musím vyvinout nějaké zdravé ovesné sušenky jako náhradu za drahé a ne moc zdravé cereálie, které si děti oblíbily k snídani...





čtvrtek 10. února 2011

Malá rozvaha o samozásobitelství

Jak se měnila naše rodinná situace v průběhu let, měnily se i mé sny a představy o tom, jak bychom měli či mohli jako rodina žít. Na venkov jsme se stěhovali bezdětní s hlavou plnou plánů. Spousta z těch věcí, které jsme považovali za snadné, se ukázala jako neuskutečnitelná. Mnohé jiné však samy vyplynuly a obohatily náš život.
Od začátku bylo jasné, že Živitel bude zkrátka živitel a já budu nejspíš doma, protože bude třeba pečovat o chalupu a přilehlé okolí. Jen na tři roky jsem propadla sebeklamu, že lze skloubit rodinu (přibyli dvě děti), dům se zahradou a práci na živnostenský list. Vyléčená tu teď stojím před novým začátkem. Beru čistý list a skládám na něj, co jsem se za ty roky dozvěděla o soběstačnosti, permakultuře, chovu zvířat a potravinářství. Je to vpravdě neuchopitelné téma velmi se prolínající s myšlenkou dobrovolné skromnosti, narážející na různé otázky etické i praktické.
O své pochyby a myšlenkové pochody se tímto dělím, protože možná někdo další stojí před podobným rozhodnutím.
Ať mám za sebou pravdu nejtrpčí a zároveň nejsladší začnu dětmi. Od chvíle, kdy se objevili v našem životě, už nerozhodujeme jen za sebe, ale i za ně. Jakékoliv uzavření do komunity znamená ještě víc jim zkomplikovat zařazení do běžné společnosti. Talenty a intelekt našich dětí je přímo předurčen ke studiu. Nebylo by správné jim tuto možnost vzít. Ještě je čas, ale už teď je třeba s tím počítat. pokud bychom se vrhly naplno do samozásobitelství, nebudeme mít finanční prostředky na udržení dětí na škole. A děti nebudou mít vhodné sociální dovednosti, aby mohly něco takového podstoupit. Už tak bez mobilu a televize navíc bez masa, musejí často vysvětlovat a obhajovat. Zatím se nám daří daří jim vysvětlit věci tak, aby je chápaly, sdílely a přijímaly. Ale přijde úskalí číslo dvě a to bude puberta. Nehodlám stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko ;).

Samozásobitelství jako takové nikdy nebylo možné v rámci jedné rodiny. Byly-li dříve takto izolované rodiny, byly velmi chudé a neživotaschopné. Problém číslo dva a je tedy zařazení v komunitě. Komunity v tomto slova smyslu existují ve světě, existují průběžně i u nás, ale jejich trvanlivost v našich podmínkách je malá, spíše roky než desetiletí. A vlastně narážíme opět na problém dětí a jejich uzavření do takové komunity. V zahraničí souvisí životaschopnost takových komunit nejen se společnou vizí samozásobitelství, ale především s přidanou hodnotou společného náboženství a podobně. Tak je to například komunity Amišů v Americe. Heslo ve wikipedii doporučuji k prostudování, je to zajímavé čtení.
V čem je tedy problém při fungování mimo komunitu? Tak velké množství potravy a krmiva jedna rodina vlastní fyzickou silou nevyprodukuje. Pokud si pořídí koně, musí ho krmit a to není taky žádná legrace. Bude-li mít stroje, potřebuje naftu a na ni peníze. Tady narážíme na otázku dobrovolné skromnosti. pokud budeme hodně málo jíst, může to fungovat. Osobně nechci ale dětem odměřovat krajíce chleba a další potraviny.
Pokud tedy přistoupíme na to, že peníze potřebujeme může za a) alespoň jeden z partnerů vydělávat - tím padne iluze samozásobitelství, protože druhý z partnerů to sám prostě nezvládne v takové míře; za b) věnovat se např bio zemědělství a prodávat přebytky, které ovšem musí být dostatečně velké, aby pokryly zdravotní i sociální pojištění. K poplatkům se ještě vrátím. Nároky na malozemědělce jsou ovšem asi taky vysoké. Dále je problém s prodejem. U mléčných výrobků je to téměř nerealizovatelné.
Tak ještě k poplatkům. V dnešní době v naší zemi se nelze zcela odříznout od státu a hrát si na svém písečku. Můžete ignorovat sociální pojištění pokud jste nepracující (neplést s nezaměstnaným, to je jiná kategorie). Co nemůžete ignorovat je zdravotní pojištění. Nejnižší platba od ledna je 1.670 Kč. Pokud jste matka je to jinak - u dvou dětí do věku tuším 12 let neplatíte zdravotní pojištění vůbec. Je potřeba se na to ale u pojišťovny informovat. Teoreticky můžete zdravotní pojištění pokrýt tzv příležitostným příjmem, který činí max. 20 tisíc ročně.  Moc vám toho už ale nezbyde na ošacení a věci pro děti. To je ta nejméně romantická část celého samozásobitelství. Peníze budete potřebovat tak jako tak.
Jako nejvhodnější mi v současné době tedy přijde samozásobitelství částečné. Člověk s ním může začít i při práci obou partnerů ve veškerém volném čase. Když se přenese přes počáteční pokusy, omyly a začne se dařit, ten méně výdělečně činný partner zůstane doma a věnuje svou energii hospodářství. Do celé věci je třeba zapojit hlavu a vymyslet, kde ušetřit - otázka dobrovolné skromnosti, alespoň částečné. Nejvíc práce dá vybalancovat to tak, aby to všechny členy domácnosti co nejméně obtěžovalo. Respektive aby dobrovolně obětovali jen to, s čím budou vnitřně srozuměni. Zároveň si dohromady uvědomit, že vše je v pohybu, proměnlivé a je možno to za chody posouvat a měnit. Je to totiž skromnost dobrovolná! Znám rodinu, která vyšla svého času s jedním tisícem korun českých na měsíc (samozřejmě bez poplatků), ale tam pracovali na vlastním hospodářství oba partneři a byli opravdu velmi skromní.
Hlavní zásadou udržitelného života je, že bude udržitelný trvale. To znamená, že bychom neměli děti dostat do stavu, kdy začnou nenávidět zelenou a toužit po panelákovém bytě a hamburgeru. Jen pokud budou sdílet naše myšlenky od útlého dětství, je šance, že se jednou k námi opečovávané půdě vrátí a nenechají ji ladem. Přečtěte si v odkazu na společenství Amišů odstavec o tradici Rimspringa. I tak sevřená komunita dává svým pubescentům na výběr! A samozřejmě doufá, že se k nim mladí lidé vrátí...a oni to v naprosté většině taky udělají... V našich podmínkách to znamená mluvit, učit a ukazovat.

Nejschůdnější model pro naši rodinu je tedy tento. Živitel nadále zůstane živitelem, děti budou nadále navštěvovat státní školu a jeden kroužek čí oddíl dle svého výběru a já se pokusím pracovat na vybudování funkčního organismu z naší zahrady a stáje. Jinými slovy až rozchodím zahradu, budu přidávat další dovednosti přesně do chvíle, kdy budu mít pocit, že to ještě zvládám bez újmy na duševním i fyzickém zdraví. S tím, že živitel mi samozřejmě bude pomáhat jak bude moct.
Pomohlo mi to utřídit myšlenky a priority, ale zdaleka jsem svým zápiskem neobsáhla problematiku celou. Doporučuji samostudium, na internetu je k dispozici takové množství materiálů, že jsou jen stěží k přečtení. A protože není nad osobní zkušenost, ráda budu informovat jak se celý "projekt" daří.


pondělí 7. února 2011

Krajino rozloupnutých jader

Štěrk není ještě písek
a už ne skála
...na půli v pavučině cesty
Tu padáme...
a zas a znova
Zraněni o mezičas skal
Do čerstvých ran
kladeš nám jádra ještě hořká
A my...běsnící...
tlučeme kámen po kameni
...ti, co se teprv učí chodit

Krajino s modří za očima
učíš nás vnímat křehký čas
v kterém se něco započíná
a týká se to jader v nás...


neděle 6. února 2011

Virtuální permakultura



Mnoho komunit se přesouvá z reálného světa na internet. Je to dostupný publikační prostor, ve kterém je větší šance najít pro své názory, aktivity i zájmy spřízněnce. A tak vedle literárních či filmových nadšenců najdete třeba komunitu chovatelů fretek nebo právě ty, které zajímá permakultura, trvale udržitelný způsob života či dokonce dobrovolná skromnost.
Tuto komunitní vlastnost internetu jsem na vlastní kůži poprvé zkusila v roce 2000, kdy se kolem našeho, dnes už nefungujícího, literárního časopisu Promlky seskupilo několik lidí se zájmen o literaturu a výtvarné umění. Začali jsme se setkávat i na literárně výtvarných dílnách a s některými se vídáme dodnes. Stali se z nás přátelé často napříč celou republikou.


foto: LuckaF (dílna 2005)

foto: LuckaF (dílna 2005)

Foto RichardK (společný objekt, dílna 2001)

I na to jsem myslela, když jsem před nedávnem zakládala permakulturní klub na serveru, který s touto problematikou nemá nic společného. Jelikož jsem tam až do ledna prodávala své plstěné šperky, doufala jsem v podporu několika dobrých přátel, které jsem tam získala. Přesto mě odezva velmi překvapila! Samozřejmě, že z těch +- devadesáti členů je aktivní tak polovina, ale tak je to ve většině spolků či dobrovolných organizací. Dění nabralo na obrátkách, začaly vznikat blogy na jednotlivá témata (biopotraviny, výroba mléčných výrobků, pečení chleba, permakultura, domácí kosmetika, konzervace potravin...) a nyní se dokonce uvažuje o vlastních stránkách (je to na spadnutí, budu včas informovat). Čile se nabízejí k výměně produkty, recepty a návody na to či ono. Tahle virtuální permakultura je především velmi motivační. Dává naději, že se mnoho lidí opět vrací k půdě, důsledně recykluje a přemýšlí o své ekologické stopě. Permakultura je způsob života a aby nezůstal jen utopií, je třeba shromáždit mnoho relevantních informací a reálných zkušeností. Nejcennější je sdílení vědomí, že nás případný neúspěch nevrací zpět na začátek, ale stává se kamenem, na kterém může tato, byť virtuální, komunita dále stavět.

Foto: LuckaF (čerstvě založená permakultura)

Bylo by mnohem lepší moct si povídat o ředkvičkách přes plot, ale zatím mi stačí možnost vyměnit si o nich pár slov písemně.
Vždycky je riziko, že nás virtuální komunikace pohltí, že si člověk místo mulčování rajčat, radši přečte o problematice článek ;). To je ale spíš osobnostní problém, internetu se podle mě vůbec netýká.

sobota 5. února 2011

Nádech

Sleduji pohyb zimních ptáků
legendy vyprávěné křídly
v ožívajícím lese
sníh ztěžknul...zurčí
Mezihra zažíná plameny
po květech, po včelách
Nádech je nepatřičný, tichý
Legendy dívky s kostmi
v pohybu zimních ptáků
oproštěny o zimu

Tak tanči země obnažená
Co bude zítra?
Možná změna
... možná nás slunce srazí na kolena...

čtvrtek 3. února 2011

Rok tygr a rok zajíc

Už tak od poloviny loňského roku vím, že právě dnes nastane ta chvíle, kdy podle čínského kalendáře rok tygra vystřídá rok zajíce. Mám pocit, že letos se to snad poprvé tolik řeší. Normálně bych remcala, že se zase odvádí pozornost jinam, že se nás to netýká a že už se lidi fakt nudí. Tygr nás ale doma loni dosti pokousal. Co pokousal, ohlodal téměř na kost! Začalo to, když nebyl ještě vlastně vůůbec na světě. Už si chytal půdu a den před štědrým dnem nám odešla trouba. Zrovna, když jsem v ní měla vánočku! Zesnula se skřípěním ventilátoru, který se na závěr definitivně zasekl. Troubu jsme vlastnili osm let a to mi nepřijde jako zase tak závratně dlouhá doba. No nic, na jaře jsme se Živitelem pře internet objednali troubu novou. Když se později definitivně zato však velmi tiše odporoučela lednice, vysavač a na konec ještě pračka, už jsme počítali týdny do konce tygra. O moc více elektrospotřebičů už se u nás nenachází (snad kromě počítače, na kterém to sepisuju). Přišel silvestr a já si myslela jak už si brzy oddechnu. Ještě než začali jakékoliv oslavy, přestal ovšem topit kotel. Rozloučila se s námi nějaká velmi důležitá součástka potřebná k jeho správnému fungování. Další čtrnáct dní tu byla celkem zima než Živitel diagnostikoval ventilátor, objednal ho a vyměnil. Prima! Sice máme lokální topidla (konkrétně krb a kachlová kamna), ale v běžném provozu kolem vození dětí do školy, ze školy, na kroužky a z kroužků jde oheň v těchto jen velmi těžko udržovati. Tudíž jsme konec tygřího roku očekávali se zuby zaťatými a se strachem zapínali rychlovarnou konvici i počítač...
Dnes začíná rok mírumilovnější, rok zajíce. Pokud se tomuto plachému zvířátku povede zastavit příval pohrom, úrazů (hned tři členové širší rodiny si způsobili nožní nepříjemnost - mezi nimi i já) a krizí (mnoho dlouholetých vztahů se bohužel rozpadlo), nastuduju toho o čínském kalendáři víc. To abych příště dopředu věděla, že se řítí katastrofické období, dům rovnou podpálila a prchla do lesů.